Znát dějiny nestačí. Staňme se moderními Čechy

JUDr. Pavel Smutný

01/10/2021

Přinášíme komentář, který pro Lidové noviny (s vydáním 30. září) napsal společník naší kanceláře Pavel Smutný.

Září tradičně vybízí k mnoha nevšedním zamyšlením nad významem české státnosti, identity a národních symbolů. Máme několik pádných důvodů podívat se do minulosti a zeptat se, kdo skutečně jsme a co nás, Čechy, spojuje. Při ohlédnutí zpět bychom se měli v den státního svátku více zastavit nejen u svatého Václava, patrona naší země, ale také u svaté Ludmily, první české kněžny a světice, od jejíž mučednické smrti uplynulo nedávno 1100 let. Hledání jejího odkazu a významu pro naši společnost je v současnosti důležitější, než se může na první pohled zdát.

V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují byznysu, či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí obětovalo svůj život. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?

Myslím, že nikoliv. Český národ má přeci hodně co říct. Především máme a stále potřebujeme svoje dějiny, musíme se k nim vracet a znát je; měli bychom se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pouhý a jednoduchý pohled do minulosti nestačí. Česká minulost je složitá a o všem musíme uvažovat v kontextu. Třeba doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo příliš a nebezpečně nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár významných odkazů tedy najdeme.

Máme na čem stavět

Jedním z nich je i odkaz svaté Ludmily. Její význam a symbol je však v naší společnosti stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. U příležitosti výročí její mučednické smrti proto ve Vladislavském sále zaznělo krásné, výpravné, optimistické a zcela nové oratorium o svaté Ludmile. Libreto s názvem Nádech věčnosti od Jana Zástěry odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jemný český humor. A právě ten je jedním z hlavních rysů, který vedle kreativity a nadání definuje náš národní rys.

Pojďme si tedy zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Pojďme využít našich znalostí a svézt se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. Opravdu máme na čem stavět. Nejen z tohoto důvodu si myslím, že dobrá doba opět přichází.

Vyšlo v Lidových novinách 30. září 2021.