HN: Svěřenské fondy „zpopularizoval“ premiér Andrej Babiš. Přesto nejde o úplně nový institut, byť se na něj během minulého režimu pozapomnělo.
Svěřenské fondy nebo jejich obdoba tu byly od roku 1811, přečkaly období první republiky a až socialistické občanské zákoníky je zrušily. Z toho pramení velká nedůvěřivost české veřejnosti vůči tomuto nástroji poté, co jej obnovil nový občanský zákoník. V prvních dvou letech byly fondy velice kritizovány, a to i bývalým ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem. Ten je přestal kritizovat až poté, co se stal ministrem spravedlnosti. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že se zasadil o daňovou novelu, která umožnila jejich fungování.
HN: Znamená to, že se zezačátku nevyužívaly kvůli daňovým důvodům?
Až novelizace v roce 2016 umožnila svěřenským fondům, aby mohly v českém právním prostředí fungovat. Původní návrh v občanském zákoníku byl nedotažený z daňového hlediska. Zkrátka vy potřebujete, aby se struktura svěřenského fondu chovala jako holdingové uspořádání obchodní korporace, a nikoliv aby se každý přesun majetku zvlášť zdaňoval, což byl případ té původní úpravy.
HN: K čemu všemu se dají svěřenské fondy použít?
Především umožňují poklidné mezigenerační předávání majetku, jeho uspořádání a ochranu aktiv. Protože při podnikání jste často terčem útoků, ať už domnělých věřitelů nebo falešných směnečných věřitelů. Typů ekonomických útoků, které přicházejí v úvahu, je celá řada. Ochrana majetku ve svěřenských fondech znamená, že nechcete, aby byl postižen podnikatelským rizikem. Druhá výhoda je stanovení si vlastních pravidel pro účely dědického řízení a potom je i střet zájmů jedním z témat, která jsou důvodem pro založení svěřenských fondů.
HN: Proč se tento typ správy majetku dostává do popředí až nyní?
Vinou vyvlastnění a totality u nás soukromý majetek v minulosti prakticky neexistoval. Pokud nějaké soukromé vlastnictví výjimečně bylo, muselo být dohledatelné, aby se o něj mohla tehdejší komunistická strana postarat. Pak nastala transformace ekonomiky v 90. letech, proběhla víceméně divoká privatizace. Víc než kdy jindy platilo heslo: lehce nabyl, lehce pozbyl. Proto si lidé hlavu s tím, jak majetek uspořádat, příliš nelámali. Dnes, 30 let od revoluce, jsme ve stadiu, kdy podnikatelé majetek skutečně vybudovali, začínají o něm přemýšlet a hledat cesty, jak jej uspořádat v rámci rodiny a hlavně jak jej mezigeneračně předat.
HN: Čili institut dědictví se dnes oslabuje a lidé, kteří majetek mají, se jej snaží uspořádat ještě za života?
Ano, je to tím, že závěť je poměrně snadno napadnutelný institut. Pokud závětí rozdělujete svůj majetek mezi několik dědiců a některý z nich není se svým podílem spokojen, může různými procesními obstrukcemi vypořádání takového dědictví minimálně zdržovat. A to ostatní dědice, kteří majetek očekávají, potřebují, nutí k tomu, aby přistoupili na různé typy kompromisů. Vložíte‑li majetek do svěřenských fondů, nejenže tomu nastavíte jasná pravidla fungování už na začátku, ale vlastně není diskuse o tom, že by se pravidla, která zakladatel fondu stanoví, měnila, pokud si to ten zakladatel přímo nevymíní.
HN: Mohou dědicové po smrti zakladatele ovlivnit, co se bude s majetkem ve svěřenském fondu dít?
Tady naráží na sebe dvě tradiční právní kultury, a to anglosaská a naše kontinentální. Zatímco v anglosaské existuje jedno zcela přelomové rozhodnutí z konce 19. století ve věci „Saunders vs. Vautier“, které umožňuje v případě jednomyslného rozhodnutí beneficientů změnit zakladatelský statut, naše podmínky to neumožňují. Myslím si, že je správné, že toto pravidlo nebylo přeneseno do české úpravy, protože zakladatel má právo o svém majetku rozhodnout sám. On jej nabyl, svými aktivitami rozmnožil a měl by mít i právo jako jediný se rozhodnout o tom, jak bude spravován a jak bude distribuován.
HN: Nejde jen o dědictví, společnosti řeší i problém nástupnictví, kdy dochází k obměně ve vedení. Mohou tam i jinak svěřenské fondy pomoci?
Je to poměrně častým příkladem předávání rodinných společností, kdy majitel a zakladatel ještě nevěří, že by jeho potomek nebo dědic byl schopen firmu řídit. Vloží proto firmu do svěřenského fondu a vedle sebe jmenují dalšího jednoho nebo dva svěřenské správce. Bývají to lidé, kteří se podílejí na řízení obchodní společnosti i za stávajícího stavu, a do statutu v části, kde se o obchodní společnosti hovoří, stanoví přesné podmínky dědicům, za kterých se stanou jediným svěřenským správcem té společnosti, takzvaně ji ovládnou a budou ji řídit. Nebo bude účast společnosti ve svěřenském fondu zrušena a rodinná firma bude dál fungovat mimo fond. Ten tak může být formou přestupní stanice, než se dědic dovzdělá, získá zkušenosti nebo naplní jiné podmínky, které si ten původní vlastník a zakladatel stanoví.
HN: Mluvíme-li o diverzifikaci rizika jako o jednom z důvodů, proč se svěřenský fond zakládá, před čím konkrétně mě chrání?
Představte si, že vlastníte kromě obecných věcí životní potřeby nemovitost, automobil, nějaké dědictví a podnikáte. Pokud podnikáte prostřednictvím obchodní korporace, ručíte za závazky do výše nesplaceného základního kapitálu. Podnikáte‑li jako živnostník, ručíte celým svým majetkem. Pokud se dopustíte trestné činnosti v rámci podnikání s obchodní korporací, pak i váš osobní majetek je najednou ohrožen a ručení do výše nesplaceného základního kapitálu je najednou jen fatou morgánou. Rizik při podnikání je celá řada, včetně domnělých věřitelů nebo šikanózních insolvenčních návrhů. Na to nemusíme jít příliš daleko do historie, ty kauzy českou podnikatelskou sférou svého času poměrně otřásaly. To, že vyčleníte majetek do svěřenského fondu, znamená, že se tohoto majetku z hlediska právního zbavíte, oddělíte jej od sebe. A majetek, kterým následně ručíte, je pouze majetek, který je psán na vaši osobu. Nejedná‑li se o účelový převod, není tam příčinná souvislost s podnikatelským rizikem, a vy tak majetek pro svou rodinu ochráníte poměrně zásadním způsobem.
HN: Pojďme se na to podívat prakticky. Rozhodnu-li se, že chci založit svěřenský fond, co budu potřebovat a kolik mě to bude stát?
Svěřenské fondy se nezakládají při prvním, druhém nebo třetím setkání s klientem. Je to institut, který vyžaduje důvěru klienta a advokáta. Na trhu se samozřejmě objevuje řada ad hoc zřízených společností, které tyto služby nabízí. Tam je ale veliké riziko, že tímto způsobem klientům zajistí víc potíží než přínosu. Advokát s klientem zpravidla řadu týdnů nebo měsíců jedná a zjišťuje důvody pro založení fondu, jaké jsou jeho rodinné poměry, jaká podnikatelská rizika vnímá, s jakými problémy v rodině se setkává a jakou má vizi o budoucnosti a o budoucnosti svého majetku. Potřebujeme pochopit základní nastavení, nejniternější myšlenky a motivy klienta, které má, když se pro svěřenský fond rozhodne. Majetkovou strukturu nepotřebujeme znát úplně do nejmenších detailů. Stává se, že nám o některých majetcích klient ani říct nechce, takže čeká, jak struktura bude fungovat, a vloží majetek, o kterém nám neřekl, později. To je také poměrně běžná záležitost. Odměna za založení fondu je velice variabilní, protože záleží na složitosti té struktury a majetku, který do svěřenského fondu vkládáte.
Autor: Martin Drtina
