Poprvé v historii lidstva může každý člověk veřejně vyjádřit svůj názor. Jenže všechny velké svobody jsou vždy vykoupeny velkou cenou, kterou za ně platíme. A tak se stalo, že se dezinformace, lži, pomluvy a osobní útoky usídlily v naší společnosti jako její běžná součást.
Běžné však neznamená totéž co akceptované nebo tolerované. Proto ani přijetí této reality naší doby nemůže doprovázet vzdání se snahy o dovozování konkrétní odpovědnosti za mnohdy velmi nebezpečná jednání. Krádež je také odpradávna přítomna v naší společnosti, a stát přesto nerezignoval na snahu jí předcházet a trestat. Můžeme se přít, zda je na vině nedostatečná právní úprava, anonymita virtuálního prostoru nebo omezené technické možnosti. Já myslím, že nám zatím chybí především vůle problém řešit. A také ochota si přiznat, jak devastující účinky na celou společnost má.
Problém je často stavěn do roviny střetu dvou ústavou zaručených hodnot – práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména s právem na svobodu projevu. Je obtížné říci, zda a kdy má mít některá z nich přednost. Svobody slova si podle veřejných průzkumů ceníme z polistopadových hodnot nejvíce. Takto ale otázka vlastně nestojí. Šíření nenávistných nebo záměrně nepravdivých sdělení s cílem někoho poškodit nikdy žádné právní ochrany nepožívalo a těžko ho proto dokonce vydávat za ústavní svobodu.
Právní nástroje, které máme k dispozici, jsme se naučili využívat spíše k odůvodnění, proč se problémem nezabývat. Pomluva je často pokládána za šíření osobních názorů, a to i přesto, že existuje zcela jasná hranice mezi názorovým soudem a objektivní (nepravdivou) informací, kterou vymezil i Ústavní soud. A když se nepravdivost informace podaří prokázat, jsou bagatelizovány škodlivé účinky takového jednání.
Pomluvu dnes nelze prakticky spáchat. Vytvořili jsme si kategorii „veřejně činné osoby“; původně abychom mohli nahlédnout do soukromí oblíbených zpěváků, dnes však plošně aplikovanou na kohokoli, kdo je jen trochu společensky aktivní.
Dvojí přístup v právu je vždy špatný, neobstojí ani ve světle argumentu, že veřejně činná osoba má více prostředků, jak se bránit. Má taky více co ztratit. A pominu-li otázku, zda bychom veřejně činné osoby neměli naopak chránit přísněji, musím se ptát, proč touto optikou nemá profesionální zápasník MMA menší ochranu před násilnými trestnými činy. Nebo proč dokonce není před onou pomluvou méně chráněn také člověk s vyššími příjmy, který si snáze zaplatí reakci v médiích. Justice nese spoluodpovědnost za (nejen politickou) kulturu v zemi a tu z ní nikdo nemůže sejmout.
Důsledky vídáme denně a případy se množí. Europoslanec Tomáš Zdechovský dostával tisíce nenávistných zpráv včetně hrozeb smrtí, až musela být jemu a jeho rodině přidělena policejní ochrana. Přesto, že se policii podařilo dohledat konkrétní autory výhrůžek, byl případ odložen s tím, že se nejedná o trestný čin. Správní orgán pak konstatoval, že jednání není ani přestupkem proti občanskému soužití.
Poslanec Patrik Nacher byl veřejně osočen z krádeže roušek z vládního skladu. Senátor Jiří Drahoš z toho, že přijal milion korun na svou kampaň od nadace pro pomoc dětem. Oba případy byly odloženy s konstatováním, že taková tvrzení jsou přirozenou součástí veřejného života. To velmi ztěžuje přístup kvalitních lidí do veřejné diskuse. Chceme si na to opravdu zvykat a uvědomujeme si dostatečně, jak nebezpečné sdělení tím celé společnosti říkáme? Já myslím, že je nejvyšší čas vyslat jasnou zprávu se zcela opačným zněním – pomluva a lež nesmí být přijaty za součást naší kultury. Autor: Jan Sůra, partner advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný
Psáno pro deník Právo, 23. 9. 2020
