Začněme aktualitou. Česko-izraelská smíšená obchodní komora (ČISOK) se rozhodla udělit Cenu Arnošta Lustiga pro rok 2022 Cyrilu Höschlovi. Proč právě jemu? Jaká jsou obecně kritéria a předpoklady pro výběr laureáta?
Cena se za dobu své existence vyvinula v poměrně prestižní záležitost, a to aniž by opustila své původní poslání a ideály. Chtěl bych je velmi stručně připomenout. Za naprosto zásadní pokládám potřebu nacházet a ukazovat v rámci našeho národa lidi, kteří něco znamenají, představují určité hodnoty, posouvají nás dál.
Žijeme ve světě, kde se vše stává anonymním, jednotným, ubývá kontaktů, ale ubývá také vzorů. Nebo jsou za vzory bráni influenceři, kteří se fotí na pláži s luxusní kabelkou… Vzniká pak představa, že takto máme žít, že je to tak správné.
V této situaci proto chceme ukazovat, že existují lidé, kteří opravdu stojí za zastavení. Je to tedy povzbuzení pro národní sebevědomí, ale i dobrý příklad člověka, se kterým se lidé mohou ztotožnit.
Druhá věc je, že sám Arnošt Lustig byl v mnoha ohledech obdivuhodný. Krásný, statečný člověk. Dostal do vínku spoustu výborných vlastností, které dále rozvíjel. Také to byl ale normální, chybující člověk. Měl ty samé negativní vlastnosti, jaké lidé běžně mívají. To je také důležité. Vytvořili jsme cenu, která není moralistní. Nepředstírá, že obhajuje nějakou dokonalost. U člověka dokonalost neexistuje.
Arnošt Lustig patří do řady výjimečných osobností, které sice nebyly dokonalé, ale zato rozhodně nebyly obyčejné. Ta nuance spočívá v tom, že když něčeho chceme dosáhnout, musí to být dosažitelné. A dosažitelný vzorový člověk se chová dobře, ale má také ty vady, které mají ostatní lidé. Bez toho naděje na zlepšení zhasíná.
Ta cena hovoří o čtyřech vlastnostech: lidskost a odvaha, statečnost a spravedlnost – čtyři vlastnosti, které patří k lidem, kteří prokázali svůj silný osobní příběh.
V poslední době mezi laureáty patřili také například Šimon Pánek, Václav Malý, Pavel Pafko nebo nedávno zesnulá disidentka Dana Němcová. To jsou poměrně rozdílní lidé…
A ještě rozdílnější. Já bych k tomu výčtu přidal třeba česko-amerického podnikatele Paula Rausnitze. Nebo Bedřicha Utitze, válečného hrdinu od Dunkerque, který později založil v Kolíně nad Rýnem exilové nakladatelství Index čili v tomto ohledu to byl vlastně druhý Škvorecký.
Jde o velmi pestrý výběr osobností, který pokrývá určité historické dluhy, tedy zdůrazňuje věci z minulosti. V prvních ročnících šlo právě ještě o lidi, kteří měli válečné zásluhy. Pak jde také o lidi, kteří se významně projevovali v dobách národních otřesů, zde se jedná především o roky 1968 a 1989. Samozřejmě ale s časem narůstala potřeba se zamyslet, co dál.
Takže první, kdo prolomil toto pravidlo „celoživotní zasloužilosti“, byl Petr Sýkora. Ten založil nadaci Dobrý anděl, z hlediska dobročinnosti se jedná o naprosto výjimečný a přesahující počin. Vybírá velké peníze pro rodiny s těžce nemocnými dětmi, celý provoz sám zajišťuje a financuje. Pokud získává peníze, nejde to na žádnou administrativu, auta a tak podobně, jde to přímo těm potřebným rodinám. To je podle mě jediný dlouhodobě udržitelný koncept dobročinnosti.
Petr se posléze stal i členem výboru Ceny Arnošta Lustiga, tedy patří mezi posuzovatele dnešních kandidátů.
U posledních laureátů, tedy u Šimona Pánka a profesora Pafka, je také vidět, že už se jedná o obrat k současné definici hrdinství a společenské potřebnosti. Je potřeba si říct, jaké vlastnosti dnes stojí za respekt a úctu.
A ve vztahu k osobě Cyrila Höschla?
Správně říkáte Cyrila Höschla, bez akademických titulů. Je to totiž cena člověku, ne akademikovi ani lékaři, nejdůležitějšímu českému psychiatrovi dneška, jakkoli jsou to úctyhodné a důležité záležitosti. Cena člověku, který má ten svůj odborný background, ale dokáže jej zároveň uplatňovat v širším celospolečenském měřítku.
Cyril Höschl využil vysoce etickým a prospěšným způsobem svou mimořádnou vědeckou erudici, stal se popularizátorem, který sdílí své poznatky s veřejností. A nedělá to proto, aby byl slavný, milovaný nebo bohatý, ale proto, že lidi se zkrátka ptají a on ty odpovědi má. A je v trvalém pokušení je sdílet, což je strašně dobře.
Je to člověk, který chce pomáhat ostatním, zobecnit vědecké poznatky. Řeší ale i jiné otázky, například úzkosti, naděje a perspektivy společnosti. A vše to stojí na jeho odborném základu. Zde se projevuje jeho odvaha. On zůstává naprosto solidním vědcem, a přitom je schopen ty věci komunikovat bez zkreslení, bez aktivismu, bez toho, aby do nich vkládal své osobní vášně, pocity a kariéristické potřeby, jak to dnes bohužel mnoho lidí, ať už z akademické sféry nebo třeba novinářů, dělá.
Pokud takoví lidé zradí povinné objektivní měřítko, které jim věda ukládá, a zradí tak veřejnost, dávají vzniknout dezinformacím, falešným soudům, zprávám, hrozbám a nadějím, které ohrožují společnost.
Cyril Höschl je přesným příkladem opaku. Toho, kde společnost potřebuje držet tyto velké odborníky, aby neselhali. Vždyť i nedávno, v covidu, jsme mohli vidět, k čemu dojde, když selžou autority a začnou podléhat nějakým zájmům, nebo třeba jen svým subjektivním pocitům.
Další vlastnost, kterou bych chtěl u Cyrila Höschla zdůraznit, je spravedlnost. Při setkání s ním máte dojem, že čelíte velké „mase“ vědění a lidskosti. Je to v něm koncentrované, není to hrané. On nepředstírá žádného „velkého profesora“. Na jeho projevu vás fascinuje, jak rychle a originálně je „v kontaktu“. Najednou říká věci, které potřebujete vědět. Ještě se sami ani nestačíte zeptat a on vám je už říká a vysvětluje.
Já jsem se ho třeba při soukromém rozhovoru zeptal, jak se máme vyrovnat s věcí, která mě velice tíží – a sice jak naložit se dvěma protichůdnými silami: naší silnou demokracií, s rovnostářstvím v zemi, kdy se mnoha lidem v socialismu, ale i před ním, to je Masarykovská tradice, umožňovalo vzdělání a rovný přístup ke všemu. Zároveň však dnes vidíme ve společnosti velmi zneklidňující trendy, aby to tak nebylo. Jsou tu zkrátka lidé, kteří začínají propadat elitářství.
Tím myslíte konkrétně co?
Že se nemusí všichni nutně mít tak dobře, že ne všichni musí mít vzdělání, jezdit k moři a tak podobně. Jenže kde je ta hranice? Co tedy „obyčejný člověk“ má a nemá, smí a nesmí? A kdo je ten „neobyčejný“, který smí? To jsou podle mě velká dilemata. Národní divadlo plné montérek jsme už zažili a nevedlo to k velké kultivaci společnosti, ale Národní divadlo plné luxusních kabelek k ní také nepovede a nevím, jestli chceme žít v takové zemi a jestli to odpovídá české tradici.
A to byla má otázka na profesora Höschla. On založil Národní ústav duševního zdraví a pořádal tam například exkluzivní koncerty, kde umělci vystupovali zadarmo. A koho tam zval? Klienty ústavu, místní obyvatele a také nějaké své hosty. To je jeho odpověď. On říká, že reakce musí být velmi individuální. Plošné kroky, jako dělával socialismus, nemají smysl. Chovat se normálně a neustále se snažit společnost integrovat. To je třeba otázka výběrových gymnázií, kam se dnes děti snaží rvát za cenu naprostého masakru, protože tam přijímají třeba jednoho z dvaceti. Lidé nespí, nejedí, protože se přece musí dostat mezi tu „elitu“.
Cyril Höschl je v tomto oboru autoritou. Propaguje otevřenou společnost, kterou pokládám za naši obrovskou výhodu. Já jsem jednou nohou neustále ve Francii a vím, jak vypadá „stará, etablovaná společnost“. Nepřeji si žít v takové společnosti v Česku. Nepřeji si žít ve společnosti, kde musíte vyvinout enormní úsilí na to, abyste se posunul od svých rodičů o jedno nebo dvě políčka.
Líbí se mi, že tu mám výborné spolupracovníky, advokáty, kteří jsou z normálních rodin. Velmi oceňuji, že ten skok udělali a že jim to rodiče umožnili. Že ta „prostupnost elit“ je zkrátka možná.
Česko-izraelská smíšená obchodní komora uspořádala v nedávné době byznys večeři s ministrem zahraničí státu Izrael Eli Cohenem. Na co konkrétně přišla během večera řeč, jaké dopady setkání bude mít?
Kromě důležitých mezinárodněpolitických konzultací s českým prezidentem a ministrem zahraničí měla tato návštěva také za cíl demonstrovat trvající zájem Izraele o praktické kontakty s námi a o jejich pokračování. Ten proces „G2G“, tedy vláda s vládou, byl vlivem nedávných událostí přerušen, a my bychom byli rádi, pokud by bylo možné se k němu opět vrátit.
Spolupráce s Izraelem, zejména pak vědecká a výzkumná, nabírá naprosto mimořádných obrátek. Izrael je pro nás v mnoha oborech přirozeným partnerem. Vidíme spolupráci mladých vědeckých týmů a startupů, vidíme i vzájemné investice. Dlouhodobě jsme přesvědčeni, že Česko patří k Izraeli a Izrael patří k Česku, už kvůli společné minulosti – před válkou tu žilo 80 000 Židů, kteří měli na naši společnost, hospodářství a umění velký vliv – a dnes tu nejsou. Ale také proto, že Izrael je zemí, která má vůči nám celkově velmi pozitivní vztah. Nejsou tam žádné historické konflikty.
Ano, není tam konflikt, naopak máme historicky skvělý vztah. Myslíte, že v Izraeli stále přetrvává vzpomínka na to, jak se Čechoslováci přičinili o vznik jejich státu? Že na to Židé nezapomínají?
Určitě. Izraelci jsou ohromní patrioti a vznik samostatného státu je pro ně dodnes mytická událost, kterou všichni znají. Dodávka českých zbraní byla naprosto zásadním momentem. Dále výcvik izraelských pilotů, kteří se učili u nás – letectvo dodnes tvoří páteř obrany Izraele. Oni tam znají názvy českých měst, kde se ti piloti cvičili. Ale hlavně – každý státní projev, každá státní gratulace povinně začíná tím, že si připomínáme, že Česko stálo u zrodu Izraele.
Češi jsou v Izraeli oblíbení, oni nás tam opravdu mají rádi. Není to jen o těchto věcech a třeba o pivu, ale například i o tom, co s pivem vlastně souvisí: o neformálnosti, srdečnosti. Židé jsou podobní a velice to oceňují. A i pro nás Čechy je to obrovská škola. Židovská nátura je za ty dva tisíce let diaspory a různých vzestupů a pádů mimořádným způsobem vybavena pro kritické situace. A jak víme, Židé mají také mimořádný vztah k obchodu a financím. Tohle my strašně moc potřebujeme! My jsme tyto vlastnosti ztratili, my věci vyrábíme, jsme průmyslová a silná ekonomika, ale neumíme, nedovedeme, stydíme se je obchodovat. U Židů se to učíme.
Jak tedy vypadá současná kulturní a ekonomická spolupráce Česka a Izraele?
Obchodní výměna se dnes zlepšuje. Nyní jsme zhruba na jedné a půl miliardě dolarů, to není bůhvíco. V nedávné době ale došlo k novým dohodám (například radary MADR) za zhruba čtyři miliardy dolarů a k dalším se budeme dostávat. Jen v případě této konkrétní dohody bude zhruba 30-40 % českých komponent, tedy příležitost pro české firmy. Obranný průmysl se ve vzájemné spolupráci podle mě projeví tak, že dojde na úplně jiná čísla.
Dnes bych ovšem sázel také na další věci s vysokou přidanou hodnotou. Spolupracujeme v technologických oborech, to může Česku přinést obrovské výsledky.
Například medicína?
Samozřejmě. Párové transplantace ledvin a další záležitosti. Nyní do Izraele například odjíždí významná mise lékařů Moravskoslezského kraje. I nejlepší čeští lékaři, například v IKEM, se stále odkazují na spolupráci s Izraelem.
Z tradičního hlediska by mohl platit závěr, že Češi a Izraelci umí věci vymyslet, ale Češi je umějí také vyrobit. My jsme průmyslová velmoc, Izrael tu výrobní základnu v takovém měřítku nemá, protože industrializace 19. století tam neproběhla. My tedy stále máme co říct jako výrobci a oni spolu s našimi lidmi zase jako výzkumníci.
Respekt k českému strojírenství a chemickému průmyslu tam je obrovský a oprávněný, v těchto oblastech patříme ke světové špičce.
Dalším tématem je třeba vodohospodářství, kde jsme se u Izraelců učili celou dekádu, protože oni jsou v oblasti závlah naprostí mistři. A dnes jsme v podstatě na jejich úrovni. Na tom je vidět, že vzájemná výměna funguje, to je strašně dobře.
Ještě jedna věc, na kterou bych rád vsadil, ale je to dnes těžké, protože mezinárodní situace je nyní naprosto rozběsněná – spolupráce na třetích trzích. Afrika, to je stále hudba budoucnosti. Trhy, kde my už nejsme, ale oni jsou. S námi by tam ale mohli být lépe! Možností pro spolupráci je zde opravdu mnoho a mohou se vydat do úplně jiných oblastí, než jaké představuje obyčejná obchodní výměna dvou středně velkých zemí.
Z té miliardy a půl můžeme udělat mezi sebou tři nebo čtyři, ale nikdy ne čtyřicet. Toho bychom mohli docílit právě kooperací na třetích trzích.
Jaká je tedy vize ČISOK pro další rozvoj vztahů s Izraelem?
Ještě se vrátím k návštěvě ministra Cohena. Naše večeře byla obsahově důležitá, on se setkal s dvaceti významnými osobnosti českého byznysu, médií a diplomacie. Měl na té večeři projev, ve kterém zdůraznil, že je čas, aby se izraelská vláda v podpoře našich vztahů posunula. Vyzval nás, abychom vytvořili významnou byznysovou delegaci, která by pod jeho patronátem měla v Izraeli specifikovaný program. Šlo by o dva nebo tři nosné obory „budoucnosti“, kde už obě strany mají svá velká jména. Ne že se tam někdo chce jen zajet podívat. Přijedou tam tedy lidé, o kterých už budou něco vědět. Následovala by konkrétní jednání o tom, co by bylo možné uskutečnit.
Potřebujeme udělat reálný intenzifikační krok k B2B, aby se podepisovaly smlouvy, aby se prohlubovala spolupráce. To nám sem právě ministr Cohen přijel říct, což pokládám za velmi důležité.
A v kterých konkrétních oblastech?
To právě musíme posoudit s odborníky. Můj soukromý odhad je, že půjde o „life sciences“, zde ještě musím připomenout Inovační centrum Olomouckého kraje a Moravské univerzity v Olomouci, pana Josefa Tesaříka, který tam vytváří trvalou bázi této spolupráce.
Byl bych velice rád, abychom se s Izraelci bavili o robotizaci a o umělé inteligenci, tedy o oborech, ve kterých se i my dostáváme na špici. Ukazuje se, že tam, kde jsme již nějaké věci otevřeli, už to pak „jelo“ samo. Když to má logiku, tak to funguje, umělé kontakty umřou a nemá cenu je držet. Uděláme tedy inventuru toho, co již funguje a podíváme se, co si myslí naši odborníci, že bychom mohli Izraeli nabídnout a co naopak bychom mohli chtít my od nich.
Vy jste jako první Čech v historii získal prestižní cenu Jerusalem Award za dlouhodobou podporu vztahů mezi Českem a Izraelem. Kdy a jak se začal psát váš vztah k Izraeli?
Izrael si moc na vyznamenání nepotrpí, jejich kultura je daleko neformálnější než ta naše. Až donedávna vlastně žádná státní vyznamenání neměli – s výjimkou oceňování Spravedlivých mezi národy, tedy těch, kteří pomáhali v době holokaustu.
Jerusalem Award je společná cena města Jeruzaléma a Světové sionistické organizace, byl jsem jí velmi poctěn a překvapen.
Moje historie s Izraelem se začala psát v roce 1996, kdy byla založena ČISOK, kdy se zhruba šest let po opětovném navázání diplomatických styků ukázalo, že Izrael je ekonomickým tygrem, který je pro nás nejen perspektivním partnerem, ale má v naší zemi skutečně silnou podporu.
Izrael není a nikdy nebyl pro Českou republiku jen tak obyčejná země. Vždy mezi námi existovalo zvláštní pouto, které se v té době začalo naplno projevovat. Začalo to v podstatě návštěvou Václava Havla v Izraeli v roce 1990.
Po založení ČISOK jsem začal do Izraele jezdit. Tím jsem pochopil vítr, který tam vane, a viděl jsem jeho tvůrce. Pozoroval jsem u Izraelců mnoho společných vlastností s Čechy – neprolhanost, neformálnost, nekonvenčnost, která někdy až vadí, ale zase vždy bezpečně víte, na čem jste.
Jaký má tato cena význam pro česko-izraelské vztahy?
Pro celé společenství, kterého jsem součástí a svého druhu také mluvčím, to znamená, že o nás vědí, že nás registrují, a že to chtějí vyjádřit nějakým formálním způsobem, což, jak říkám, vůbec není jejich styl. To jim někdo musel poradit, protože oni tohle zanedbávají i mezi sebou. Oni se neoceňují, oni si neděkují. V tomhle jsou jako Češi.
Teď jste zmínil podobnost s Čechy, před chvílí jste hovořil o té izraelské upřímnosti, neformálnosti. Jak se tyto věci prolínají do byznysu s Izraelci?
Velmi správná otázka. Popíšu vám to na jednom katastrofálním příkladu a pak na takovém, který má východisko. Ta katastrofální situace nastane, když Češi přijedou do Izraele, koupí si letenku, zamluví si hotel, domluví si schůzku v nějaké firmě, o které se domnívají, že by mohla být jejich partnerem, a nemají vlastně připravený žádný pořádný byznysplán, protože „se jedou podívat“. Ti Izraelci je přijmou a za deset minut se zvednou se slovy: „Tak vám děkujeme, zase příště, my na toto nemáme čas, na shledanou.“ To je hrůzná varianta, která se děla zejména v minulosti, ale občas k ní, byť ne s takovou frekvencí, dochází i dnes.
Druhá věc, stále ještě katastrofální: z nějakých záhadných důvodů je někdy vnímání celkového českého potenciálu jaksi přidušené. A to se v tom obchodě projevuje také. Ti lidé, kteří mají výborné výrobky a výsledky, je často nejsou schopni prodat, nebo to vůbec říct. Stydí se, řeknou to špatně… Alespoň zmizela ta dřívější jazyková bariéra, kdy Izraelci uměli anglicky, ale Češi ne. Bariérou tedy zůstal ostych, neschopnost strukturovat myšlenku.
A ta pozitivní varianta – sejde se Izraelec a Čech – a ten Izraelec je naprosto oslňující. Má všechno připravené, vysvětlí Čechovi, že má strýčka v Americe, že tam prodal firmu, nebo že právě odlétá třeba do Bostonu, aby tam udělal nějaký obchod. A to je začátek skvělého jednání, protože tyhle okolnosti Čecha ohromí, inspirují a nadchnou.
Pokud je ten Čech připraven, dojde ke druhému a k třetímu jednání. A tam se ty úrovně začnou prudce vyrovnávat. Ukazuje se, že ten Izraelec má skvělý začátek, nástup, prezentaci na maximum. A ti Češi, kteří byli na jednáních občas ostýchaví, a v Bostonu nikdy nic neprodávali, najednou ke svému velkému překvapení zjišťují, že jsou schopni se s tím Izraelcem bavit naprosto partnersky, anebo dokonce, že třeba i vědí víc. To jsou ty šťastné příběhy, které pak mohou skončit spoluprací. U těchto všech situací jsem byl a mohu je dosvědčit. Takhle vypadá „mikro“ byznys s Izraelem.
Autor: Marek Korejs, Info.cz, 3. 5. 2023
