Sponzoři a mecenáši jsou pro hudební svět stále důležitější. Nejen pro nás, ale i pro celý civilizovaný svět. Například bylo jen otázkou času, kdy bude vznik řady nových nahrávek i u nadnárodních společností, které to ještě před rokem 2000 neměly zapotřebí, podmíněn penězi bank, petrochemických, farmaceutických a jiných korporací… V České republice sice nedělá stát pro podporu mecenášství skoro nic a ministr kultury nepovažuje za slušné mecenášům alespoň potřást rukou a říci jim nějakou děkovnou frázi, nicméně počet mecenášů různé ekonomické síly roste úměrně tomu, jak roste jejich povědomí o umění. Leckomu už nestačí investovat do obrazů, ale pokládá za užitečné podpořit festival, orchestr, ba i operu. Máme mecenáše velké, jako jsou třeba Škoda Auto, Česká spořitelna, Komerční banka, nadace Komárkových, nadace Karla Janečka, mecenáše drobné, o nichž každý obdarovaný rád informuje, a potom mecenáše, kteří sdružují své prostředky a jejichž vliv sílí a může být i zásadní. Nejviditelnějším sdružením je asi Bohemian Heritage Fund (BHF), jenž soustředil kolem 60 bohatých lidí, kteří každý rok věnují část zisku na podporu projektů, které si zvolí. A tak se v průběhu více než deseti let stalo, že jejich peníze podpořily třeba Collegium 1704, Lípu Musicu či Národní divadlo a například výtvarná část Smetanovy Litomyšle by bez nich neměla tak vysoké mezinárodní renomé. BHF stojí i za pečlivě vybranými unikátními projekty. Tím nejviditelnějším bylo letos oratorium o svaté Ludmile Nádech věčnosti na Pražském hradě s nesmrtelně duchem mladou Soňou Červenou v titulní roli. O podpoře umění, o fondu i o Ludmile jsem si povídal s prezidentem BHF Pavlem Smutným.
Skončily volby. Jak to bude s českou hudbou?
Cítím velmi silné úkoly pro kulturu, pro kulturní činitele a politiky. Bude třeba přidat. Kulturní oblast se stává pro nás oblastí moderní české identity. Z celé té oblasti se stává z entertainmentu nebo kulturně obohacující věci další stavební kámen růstu národa. Musí patřit mezi významné úkoly vlády a ministra kultury. Kultura by měla dostat jinou pozici. Mimochodem nemalou odpovědnost by v tom měla mít média a novináři.
Může být impulsem pro kulturu i tzv. národní plán obnovy?
Je to přinejmenším podnětný nápad. Do kultury, živé obzvláště, musí proudit investice. Kultura nesmí být popelkou a ministerstvo kultury má dvě staronové novinky: Zaprvé je to ministerstvo komunikace, národního uvědomění, tedy vlivový orgán státní správy, což je v dnešní době významnější než role některých ekonomických ministerstev, které rozdělují, zjednodušeně řečeno, mimo jiné peníze z Bruselu. Zadruhé ministerstvo kultury je ekonomickým inkasním subjektem, neboli je schopno napomoci tomu, aby se kultura stala průmyslem, aby vhodně doplnila v inkasu minimálně cestovní ruch, po čemž je silná vnitřní poptávka. Mělo by se vyřešit, kdo co platí, které instituce mají národní význam, a pak je na mezinárodní úrovni financovat. Ostatní instituce by měly mít ve svých povinnostech kraje, jimž ale stát musí dát k tomu patřičný ekonomický rámec. Ministerstvo kultury tady není od toho, aby platilo všechno, dávalo všem, co chtějí.
Nadace, kterou vedete, podpořila řadu zajímavých, nezřídka zásadních projektů. Jak bilancujete oněch více než dvanáct let?
Za sebe jsem stále nespokojený. Nemyslím si, že bychom měli spát na vavřínech. Je faktem, že BHF je naprosto funkční, respektovaná, stoprocentně soukromá báze pro podporu klíčových kulturních projektů národního významu. To se nepochybně povedlo. Stalo se tak díky tomu, že mecenáši fondu tu myšlenku přijali a dali na projekty ze svého částky v řádu milionů korun.
Kolik jich je?
V současné době máme kolem šedesáti mecenášů, přičemž jsme začínali na pětatřiceti. Myslím, že bychom unesli ještě asi tak pár desítek dalších. Nejsem pro nekonečný růst členů, protože naše společenství se v čase proměnilo ve specifickou podobu neformálního klubu. Průběžně se setkáváme, máme společné zájmy a společně „investujeme“ do vybraných projektů. Základní otázkou je, je-li dostatek dobrých projektů. Bývalo dokonce období, kdy jsme „neměli do čeho píchnout“. Prostě nevznikaly věci, které by snesly visačku špičkové české kvality, a nám se nechtělo upadat do šedi průměru. Prostě dobrá vůle a píle organizátorů v našem případě nestačí. Chceme podporovat jen výrazný, originální, původní český produkt, chcete-li výkon, který znamená nějaký kvalitativní posun. Takže to, co by mělo metodicky ve velkém podporovat ministerstvo kultury, my děláme na naší úrovni, na co stačí naše prostředky.
Je tedy dnes dost kvalitních projektů?
Jednak se zvyšuje standard těch, kterým jsme věrni. Velice dobrým směrem jde Česká filharmonie, která každým rokem roste, Smetanova Litomyšl před deseti lety a dnes je také jiná, totéž platí pro regionální festival Lípa Musica, dobrý pocit máme z vývoje opery v pražském Národním divadle a tak bych mohl pokračovat. Relativně nově jsme spjati s projekty, které nám dělají radost a vykazují vysokou kvalitu, kupříkladu Janáčkovo Brno nebo i malé festivaly staré hudby, jako je Hudební festival Znojmo. I když se tedy situace zlepšuje, stále nejsme spokojeni s počtem špičkových kvalitních projektů. Druhá moje nespokojenost míří dovnitř našeho fondu. Aktivita soukromých mecenášů, kteří dávají svoje zdaněné peníze do služeb fondu, je nesmírně cenná, ale více se musíme otevřít spolupráci s institucionálními sponzory, tedy s korporacemi a významnými strukturami, které by mohly kofinancovat velké projekty. Máme v tom rezervy, nicméně nejsme v tom bez zkušeností. Kdysi jsme spolupracovali na projektu pro Národní divadlo s Českou spořitelnou a teď mě fascinuje projekt se Škodou Auto. BHF se tento rok stal partnerem její nadace na velké kulturní oživení Mladoboleslavska.
Výraznou stopu máte v Litomyšli.
Co se týká podílu na festivalu, byl bych skromný. Jistě jsme zásadním způsobem pomohli s výtvarnou Litomyšlí, nicméně jsme na půl cestě. Potřebujeme ustavit subjekt, který by koordinoval expoziční aktivity v rámci festivalu. Litomyšl má vnitřně nesmírně bohatý výtvarný život, ale to vše je zatím málo propojené. Chtělo by to nějakého kulturtrégra. Jinak paradoxně obě výstavy, které jsme uspořádali během covidu, měly obrovský ohlas, byly to nejlepší výtvarné počiny, jaké jsme kdy udělali. Z Plánu B se po oba roky stal neplánovaně plenérový Plán A, což Litomyšli ohromně slušelo. (smích) Nicméně to zásadní, co se tam stalo a na co jsme neměli přímý vliv, byla během naší participace výrazná proměna festivalu – vytříbil se program, zvýšil se rozpočet, změnila se atmosféra, vstřícnost vůči „konzumentům“ umění, zvýšil se počet sponzorů atd. Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou. Je až ohromující, jak mohou lidé využít šanci, když se jim změní podmínky. Smetanova Litomyšl jistě před deseti lety nebyla špatná, jistě nejlepší mimopražský festival klasické hudby. Nicméně dnes je z mezinárodního operního festivalu vpravdě národní hudební festival. Nejet dnes do Litomyšle je vážný hazard s vlastním blahem.
Byla zvýšená ingerence České spořitelny v Litomyšli tím hlavním ekonomickým hybatelem?
Její role je bezpochyby důležitá a doufám, že svůj vklad bude zvyšovat. Pochopila, jak je důležitá dobrá pověst a jak je třeba pěstovat kulturnost brandu, nicméně v tom nebyla sama. Za strašně důležité však považuji, jak se daří získávat lokální mecenáše. Jsem v tom zatím opatrný, ale musím to důrazně připomenout. To předtím nebylo. Firmy před deseti patnácti lety prostě nechápaly, proč by měly podporovat tzv. vysokou kulturu.
Přesto mám pocit, jako by se v korporátním sponzoringu klasické hudby objevovaly stále stejné firmy a jména – několik bank a pojišťoven, Komárek, Janeček…, které podporují stále stejné instituce – Českou filharmonii, Národní divadlo, Pražské jaro, Litomyšl… Mýlím se?
Bohužel se nemýlíte. Po třiceti letech už máme možnost určitého zobecnění. Nejdříve se vrátím k ministerstvu kultury a vládní kulturní politice. Ministerstvo za vedení pana Zaorálka absolutně přestalo vnímat soukromý sektor jako partnera a nezajímal jej. Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu. Zdůrazňuji, že se mi nejedná o BHF, ale o všechny důležité kulturní mecenáše tohoto státu. Prostě aby jim ministr nebo premiér řekli „díky, víme o vás, děláte dobrou věc pro kulturu, pro stát…“. To je státu „ukradené“. Za druhé probíhá nekončící diskuse, která byla covidem utlumena, ale měla by opět začít, o daňových otázkách, protože způsob, jak stát postupuje, je ojedinělý. Daňový poplatník je pro něj nesvéprávný subjekt, který nějak nesvéprávně vydělává peníze a pak je musí státu odevzdat, neboť ten ve své neskonalé moudrosti jedině ví, jak s nimi naložit. Nakoupí za to nemocnice, zbraně a spoustu dalších věcí, něco se přitom neefektivitou poztrácí. Tak to prostě u nás je. Jednak se pravděpodobně nevyhneme nějaké úpravě daní, nicméně v tom by měly být odpočitatelné položky, které by se měly týkat sociální oblasti, kultury, vzdělávání a sportu. Když to může být ve velmi jakobínské Francii, v akurátním Německu, tak proč ne v Česku, které se vztahuje k Masarykovi. Anglosaský svět je pak jiný příběh, který neodpovídá naší tradici. Poslední důležitý bod – nikam jsme se nedostali v diskusi mého někdejšího návrhu o zvýšené společenské odpovědnosti zahraničních investorů v naší zemi. Tyto investice jsou mimořádně silné, díky způsobu privatizace obsahují nenormální procento národní ekonomiky, od bankovního sektoru po sektor služeb a výroby. Zahraniční firmy tady s českými zaměstnanci vytvářejí významnou přidanou hodnotu, nicméně daňově je zahraniční investor stále významně zvýhodněn před českým. Když jsme takoví přátelé, měly by se cizí firmy tady chovat jako doma a podporovat vzdělanost a kulturu. Dělají to třeba Škodovka, Bosch, Siemens, ale moc víc jich není. Prostě přispívat k povznesení země jako takové. I v tomto nahrazovat české továrníky, kterých tu je méně, než by bylo zdravé. O to by je vláda měla zdvořile požádat. Když shrnu tu moji dlouhou přednášku – chceme daňové asignace, což běžně funguje v Německu, Švýcarsku, Francii a řadě dalších zemí. Není žádný důvod, abychom v tom vybočovali z civilizovaných států. V zahraničním korporátu jsou dnes obrovské peníze, obrovské marže a zatím jen nepatrný zlomek míří do podpory kultury. Drtivá většina zisku odplouvá v dividendách (a možná že i v jiných tocích) do centrál mimo naši republiku. To by bylo užitečné změnit. Bylo by to dobré i pro českou kulturu.
Udělejme tematický řez. V září byla ve Vladislavském sále Pražského hradu uvedena premiéra oratoria k poctě svaté Ludmily Nádech věčnosti, které zkomponoval a sepsal Jan Zástěra. Bez peněz BHF by se neuskutečnila. Proč jste to podpořili? Bylo to jen kvůli výročí 1100 let od její tragické smrti?
Budu zcela otevřený, protože pravda je vždy nejzábavnější. K Ludmile jsme přišli jako „slepý k houslím“. My jsme to nevymysleli. Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme k tomu nic podnikat. Naštěstí se díky Soni Červené objevil silný podnět. Je málo známé, že má v sobě tři životy. První je život operní pěvkyně, druhý je život herečky, třetí část jejího života, která ji vyřazuje z bytí normálních lidí, je projektové myšlení, vize. Prostě má nápady, které dokáže prosadit a realizovat. Často jsou mimo hlavní proud, jsou nečekané, provokativní, zprvu si to nikdo nepřeje, lidé si myslí, nebo dokonce veřejně říkají – vždyť je to žena téměř mojžíšovského věku. Když pak vidí a slyší výsledek, všem je jasné, že zažili kolosální příběh, a i po letech na to s dojetím vzpomínají. Uvedu několik příkladů. Byla to ona, kdo přivedla do Prahy režiséra Roberta Wilsona a kdo vymyslel, že v Národním divadle inscenoval do té doby údajně nehratelný Janáčkův Osud, další vize byly také spjaté s Wilsonem – neuvěřitelná koláž 1914 a originální inscenace Věci Makropulos. No a teď to byla Ludmila. Prvotní nápad scénického provedení Dvořákovy Svaté Ludmily se transformoval ve vizi nového díla. Volba autora byla alchymie, ale vybrán byl sedmatřicetiletý skladatel Jan Zástěra. Soňa a pak i lidé kolem ní věřili, že téma pochopí, uchopí a naplní silným obsahem. Ukázalo se, že v Zástěrovi dřímá výjimečný talent. Umí hbitě splnit objednávku a napsal hudbu, která není exhibicí nejmodernějších kompozičních trendů, což kritika smetla, ale toto údajné negativum bylo pozitivně vyváženo „filmovou“ přitažlivostí a posluchače v sálu silně oslovila. Navíc se ukázalo, že skladatel je i výjimečným libretistou, symbolistním textařem. K tomu všemu ještě svoje dílo, které napsal během pandemie v Teplicích, dirigoval. Po přečtení libreta jsem o výsledku pochyboval, ale hluboce jsem se mýlil. 19. září jsem byl ve Vladislavském sále ohromen, měl jsem jeden z nejpozitivnějších kulturních prožitků svého života. Jako bych byl svědkem zjevení. Soňa Červená byla v symbolistním narativu Ludmily jedinečná, kombinovala monumentální melodramatickou deklamaci s téměř „komediální“ ironickou nadsázkou. „Nahrávaly“ jí výborné pěvecké výkony. Jsem rád, že pro řadu lidí to bylo „vyzdvižení národních symbolů“. Lidi Ludmila spojila a vznikla tam mimořádná atmosféra sounáležitosti, což důrazně podtrhuji! Považuji to za malý zázrak a utvrdilo mě to v přesvědčení, že musíme pracovat na moderní české identitě a že její součástí není jenom historie, ale i současné národní ambice, mezi něž kultura rozhodně patří.
Bude možné toto specifické dílo přenést do jiného prostoru?
Určitě a budeme se o to snažit. Jiří Heřman to sice inscenoval senzačně, ale bezpochyby to půjde dělat v jiném prostoru. Přál bych si, aby toto dílo viděli lidé ve všech krajích. Je to prostě národní epos a měl by to být slavnostní národní večer. Jakýsi ekvivalent Libuše… Trošku wagneriánské, ale tomuto vidění se nebráním. (úsměv)
Dalším projektem, s nímž je BHF silně spjat, jsou obří varhany ve svatovítské katedrále. Kdy je konečně lidé uslyší?
Některá medializovaná data už utekla, ale chci všechny ubezpečit, že varhany, jejichž cena přesáhne 100 milionů korun, nespí, přestože je s nimi spjata řada otázek. Například vyřešení stavebních problémů s instalací varhan, které budou mít značnou hmotnost, s tím souvisejí požární předpisy a statické úpravy kruchty. Všichni nyní dělají maximum, aby byl projekt dokončen co nejdříve, ale zároveň také co nejlépe. Ačkoliv neumím a nechci termín odhadovat, všichni věříme, že k instalaci a odhalení nástroje dojde v první polovině roku 2023. Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta. Věřím, že se naplní ambice, že to budou nejnovější varhany nejvyšších kvalit, což by mělo přitáhnout pozornost jak české, tak světové veřejnosti.
Co si myslíte o realitě, že katolická církev nevěnuje stejnou pozornost jako novému nástroji v pražské katedrále i desítkám vzácných varhan rozesetých po republice?
V souvislosti se stavbou svatovítských varhan je téma varhan teď v české společnosti slyšitelnější a je pro lidi důležité. Tím může vzniknout tlak na církev i stát, aby se tento problém řešil komplexněji. Jednak máme nebo budeme mít nové varhany například v Brně, v Hradci Králové, Ostravě, jednak se opravují varhany v řadě kostelů. I když je toto úsilí velké, bohužel stále ne takové, jak by bylo zapotřebí. Možná se dostatečně nevyužívají možnosti lokálního fundraisingu, možnosti diecézí a farností. Mimochodem sbírka pro svatovítské varhany se stala celonárodní – v tuto chvíli evidujeme více než deset tisíc dárců, další tisíce přispěli formou DMS nebo v různých kasičkách. Doufám, že se proto stane inspirací pro další obdobné sbírky a projekty – třeba i menšího či lokálního rozměru.
Proč BHF financuje vedle desítek věcí i adventní koncert?
Na počátku byla moje osobní historie a silný vztah k hudbě Jakuba Jana Ryby, který vznikl v době studia, kdy jsem se coby student podílel na každoročním provádění České mše vánoční v Karolinu. Když jsme se v BHF rozhodli pravidelně obdarovávat naše mecenáše a přátele, padla volba přirozeně na tento čas, toto dílo a nejlepší pražský hudební objekt, což je Rudolfinum. I když je „Rybovka“ u řady lidí zprofanovaná, je to náš národní poklad. Každý rok tedy děláme koncert ve velkém obsazení, „nekostelíčkově“, jak to Ryba, chudák, nikdy neslyšel, a je vždy doplněn jiným tématem. Letos jsme původně chtěli uvést francouzské baroko, jenže mezitím přišla Ludmila. Takže nakonec tam sice nějaký Lully bude, ale chceme uvést výsek z oratoria Nádech věčnosti a dirigovat bude přirozeně Jan Zástěra a vystoupí Soňa Červená.
Jaký bude podle vás hudební život po covidu? Zatím se lidé koncerty a opery spíše bojí navštěvovat.
Moc tomu nerozumím. Jako bychom žili v bublině. Nedávno jsem byl ve Francii. Pařížská kultura praská ve švech. Je velmi těžké koupit vstupenku na jakýkoli koncert nebo do divadla. Všude bylo narváno. Možná ale patří Francie mezi výjimky, nevím. Jestliže mohu mluvit jen za sebe, tak je-li člověk léta zvyklý obcovat s náročnými formami umění a pak to kvůli lockdownu není, tak to strašně člověku chybí a věřím zprávám, že to může vést lidi až do deprese a zoufalství. Prostě živé umění ani nahrávka či kniha, ani streamování nenahradí. Takže jít na koncert nebo do divadla je dnes pro mě euforický zážitek. Jsem tedy přesvědčen, že se lidé určitě vrátí ke klasickým formám prezentace umění. Bez kultury člověk žít nemůže.
Text: Luboš Stehlík
